Dnešní zdravotní péče

Když alespoň letmo nahlédnete do zákona o péči a zdraví lidu nebo zákona o ochraně veřejného zdraví najdete tam určité informace, které by měli lékaři dodržovat a práva které můžete vy – jako pacienti využívat. Pokud byste však konkrétní nároky a práva chtěli použít v praxi, zřejmě se Vám to nepodaří. A proč? Dnešní zdravotnická zařízení nemocného člověka neberou jako lidskou osobu (a už vůbec ne jako osobnost), ale jako pouhý kus. Kus, který by ovšem neměl být zatracen (ono přijít o prémie není přeci nic příjemného a práce je práce) Následující popisované situace se skutečně v mém životě odehrály a já bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak to vypadá v dnešních nemocnicích a zdravotnických zařízeních ( ovšem, to co se může dít v jedné nemocnici, to se nemusí dít v nemocnici jiné – takže neberete vše smrtelně vážně a závazně! )

Pohádka s (ne)šťastným koncem

Byl krásný letní den a my jsme jeli po nějaké době navštívit prarodiče – babička a děda spolu bydleli již nějaký ten rok a to v překrásné přírodě Beskydských pohoří a skalisek. Vzdoušek tam byl čistý (Nová Huť je přeci jen nějaký ten kilometr vedle), po polích jim běhaly srnky a babička s dědou chodili na houby do malého lesíka, který byl nedaleko jejich pohádkové chaloupky. Že Vám to připadá jako pohádka? Ale běžte, opravdu lidé v dnešní době dokáží žít i tímto skromným životem. Žádné hypermarkety, žádné diskotéky, jedna hospůdka a pět chaloupek – ano tak to tam vypadalo. Všechno bylo až příliš krásné, kdyby se všechno tak nějak nepokazilo. Děda – obvykle čilý jako rybička (nebo jako kapr, jako kapr! ) začal trpět teplotami. Celý den byl v pořádku, ale k večeru přišly horečky. Čtyřicítky u něj nebyly žádnou výjimkou.

První setkání s nemocnicí

Neponechávali jsme nic náhodě a odvezli jsme jej do nemocnice (nebudu jmenovat a dělat jí špatné jméno – nemám na to povahu ani žaludek!) Děda zůstával měsíc na pozorování. Lékaři jej vyšetřili takřka od hlavy až k patě, nenašli nic. Před den si utahoval ze sestřiček, špásoval s nimi a ty se jen divily, proč je hospitalizován člověk, který je podle papírů naprosto zdráv... Večer však bylo vše jinak, jako mávnutím nějakého zlého kouzelného proutku přišly teploty. Někdy „pouhých“ 37, někdy zase čtyřicítky. Dostával obyčejné Ibalginy a nikdo nevěděl, co teploty způsobuje, ani jak se jich zbavit.

Dědovi však už docházela trpělivost, a proto jednoho dne podepsal revers, kde souhlasil s péčí v domácí prostřední (když může ležet v nemocnici, může úplně stejně ležet i doma) Byl propuštěn bez zbytečných tahanic. Dva týdny zůstával v klidné přírodě Beskyd, ale teploty stále neustupovali.

Nemocnice – podruhé

Souhlasil s návratem do nemocnice. Tam ho přijali poněkud chladně a kriticky. Brali ho jako simulanta. Ovšem teploměr nelhal. Lékaři mu stále nediagnostikovali žádnou chorobu. Byl podle nich naprosto zdráv! Dny ubíhali a my jsme dědu chodili pravidelně navštěvovat. Samozřejmě, že se mi moc do nemocnice nechtělo, to prostředí mi prostě nedělá dobře, ale jednoho dne přijela sestřenice a my jsme šly společně dědu navštívit. Byla to poslední návštěva. Už to nebyl ten děda, kterého jsme znaly, už to byl úplně někdo jiný. Jeho kdysi veselá očka matně pobleskávala v poledním slunci, jež se snažilo prodrat mezi nemocniční žaluzie. Jeho kůže byla svraštěná a nažloutlá! Proč?! Říkaly jsme si v duchu? Jeho ostrovtip byl tentam... Už to nebyl náš oblíbený děda. Co se změnilo? Co se stalo? Nevěděly jsme...

Zpráva jako blesk z čistého nebe....

Spala jsem ve svém pokoji a slyším hlas mé tety, co by u nás dělala – divím se. Najednou se rozrazí dveře a přivřenými víčky sleduji mou šestiletou sestru, která se zhroutila na postýlku a usedavě plakala. Nezmohla jsem se na nic jiného než na vyštěknutí – Co se stalo?! V pláčem přerušovaných slovech mi vzlykající sestřička sdělila strohé – dědeček umřel. Vytřeštila jsem oči. Jako ve snu, jsem padla zpátky do postele a mnula si oči. Doufala jsem, že vše je jen pouhý zlý sen!! Jak se tohle mohlo stát??? Vždyť byl naprosto zdráv! Jen ty noční teploty... Rodina byla na pokraji zhroucení, nikdo tuto zprávu nečekal. Všichni jsme doufali, že jde jen o nějaký hloupý žert ze strany lékařů. Ovšem opak byl pravdou. Děda už mezi námi nebyl. Byla nařízena soudní pitva, která měla určit příčinu smrti. O měsíc později nám bylo řečeno, že děda zemřel na otravu krve. Do dnes netuším jakým způsobem mohl dostat otravu v krve v naprosto sterilním prostředí naší nemocnice. Při odvážení jeho soukromých věcí nám primář vrazil do ruky složenku na 120 Kč za pokoj, na kterém dědeček strávil tři dny a s přáním upřímné soustrasti se vypařil jako pára nad hrncem. Jeho bílý plášť, na kterém byla připnuta cedulka opravňující lékaře vykonávat nejrůznější vyšetření, jsem slyšela vlát ještě hodně dlouho po tom, co odešel... A já dodnes nepochopím, co se mohlo stát a proč odchází lidé, kteří si to nejmíň zaslouží. A tak dědo, pokud tam někde nahoře jsi, věř, že na tebe nikdy nezapomeneme a v našich srdcích budeš žít navěky...

Jaké jsou Vaše zkušenosti s nemocnicemi a zdravotnickou péčí? Zažili jste podobný příběh?

Udělej radost hračkou - prima dárkem k svátku či narozeninám: