Skafandr a motýl

Nemusíte být jasnovidci, abyste odhadli, jaké vnitřní poselství očekávat u filmu vyprávějícího příběh úspěšného muže postiženého těžkou mozkovou mrtvicí. Udělejte si čas na lidi, které milujete, mluvte s nimi a dotýkejte se jich, protože možná už zítra tu šanci nedostanete. A když vás život zradí, nevzdávejte ho. Nový snímek Juliana Schnabela ovšem dokázal téměř nemožné – nenásilně a přitom hluboce lidsky pronikne k vašim nejniternějším citům, aniž by na vás ze zálohy útočil předvídatelným scénářem a dojemně podmanivou hudbou.

Ostatně mistr Schnabel tohle ani nemá zapotřebí, z rukávu totiž tahá mnohem silnější zbraně. Jednou z nich je kameraman Janusz Kaminski, jehož famózní hrátky vás už v prvních pár vteřinách suverénně polapí do svých sítí a nepustí až do závěrečných titulků. Budete slzet spolu s hlavním hrdinou, mrkat v rytmu vnitřních monologů a pozorovat kolotoč bílých plášťů a rozpačitých návštěv. V okamžiku, kdy Kaminski tento bolestně osobní úhel pohledu opouští, jako by i Jean-Dominique Bauby (Mathieu Amalric) našel odvahu čelit své situaci pokud možno s nadhledem.

Předlohou byl Schnabelovi skutečný osud šéfredaktora francouzské verze módního časopisu Elle, který zůstal ochrnutý na celé tělo s výjimkou jednoho víčka. Mozek mu však fungoval stále stejně a právě pohyby oka se tak staly jeho jediným prostředkem ke komunikaci s okolím. Díky speciální metodě půvabné řečové terapeutky Henriette (Marie-Josée Croze) se mu nakonec podařilo namrkat celou svou autobiografickou knihu. Odhodlanost a psychická síla Jeana-Do je jistě obdivuhodná, stejné uznání si ovšem zaslouží také Henriette a především Jeanova asistenka Claude, která s nekonečnou trpělivostí stále dokola odříkává abecedu, písmenko po písmenku.

Další silnou stránkou filmu Skafandr a motýl je vynikající scénář a sebeironické postřehy Jeana-Do, jehož okouzlující cynismus nedovolí zabřednout do účelového sentimentu. I ten nejsilnější chlap ale občas propadá smutku a beznaději... a spolu s ním i diváci. Scény, kdy si Jean-Do uvědomí, že už nikdy neobejme svoje děti, nebo když mu do nemocnice telefonuje osamocený otec, se mi navždy vryly do paměti.

Kromě vůle a odhodlanosti bojovat až do poslední chvíle oslavuje film také lidskou fantazii. Jeanu-Do totiž zůstala nejen schopnost bystrého myšlení, ale také představivost, která mu dovoluje cestovat v čase i prostoru, vzpomínat na všechno krásné i snít o věcech zcela neznámých. A právě v těchto momentech absolutní svobody vyplývá na povrch Schnabelovo estetické cítění a jeho původní profese malíře. Jean-Do tak alespoň na chvíli opouští svůj nehybný skafandr a stává se lehce poletujícím motýlem...

Udělej radost hračkou - prima dárkem k svátku či narozeninám:

Článek vyšel: 23.03.2008 / Odkaz

Pošli článek e-mailem!

Zpět

Ano 32 %

Ne 55 %

Nevím 14 %