Vztah k majetku

Nedávno nás při procházce venkovskou krajinou překvapil osamocený rodinný dům. Moderní dřevostavba skrývala v nitru za prosklenou terasou svého ochránce - světlého labradora, který poklidně a vleže sledoval naše kroky. Nedaleké jezírko zčásti lemované záplavou rákosu zvalo k posezení a odpočinku. Vnitřní pocit drzosti hosta bez pozvání mi ovšem nedovolil rozdělat si tu piknik. Přesto mě tohle místo nadmíru okouzlilo. Nepřítomnost plotu a výstražných cedulí „Zákaz vstupu, soukromý majetek“ v kombinaci s panenskou přírodou i zabydlenou moderní dřevostavbou naplnilo celé mikroklima jakousi přirozenou harmonií. Přes své vlastnické právo tu jeho obyvatelé respektovali svobodu pohybu dalších tvorů. Velmi odvážné a v našich podmínkách nevídané, viďte.

Vlastnictví versus svoboda pohybu

Věděli jste, že znepřístupňovat např. lesní plochu ploty a cedulemi „Nevstupovat – soukromý majetek“ je v podstatě protiprávní? Ano, ohánět se můžete minimálně dvěma zákony: O ochraně přírody a krajiny, dále zákon O lesích, plus ještě Listina základních práv a svobod. Kupodivu majitelé za tyto přestupky nebývají potrestáni, ani napomenuti. Většinou je totiž nikdo nežaluje. Naše společnost, zdá se, upadla v kontextu komunistické historie do druhého extrému – přílišného prosazování a respektování vlastnického práva, i když tím bývá ohroženo právo jiné – svoboda pohybu. Bylo by skvělé, kdybychom si dokázali uvědomit, že žádný extrém nic moc přínosného nepřinese a dokázali tomu přizpůsobit svoje jednání.

Jsem to, co mám

Možná jste si také všimli, jak si leckterá maminka stěžuje, že ten její malý dvouletý pacholek nikomu nechce nic půjčit. Nechápe, jak je možné, že z milého andílka se rázem vyklube vzteklý sobec. Podle vývojové psychologie jde ale vše podle své přirozené posloupnosti. Náš malý sobecký pacholek vůbec nemyslí jen na sebe. Zrovna se prostě ocitnul ve fázi, kdy svůj majetek považuje za součást sebe sama. Začíná také chápat a používat zájmena „můj, tvůj“. A maminka by se měla začít v duchu připravovat na další krušné chvilky, protože uvědomování si vlastní identity batolete přes jeho osobní majetek je jednou ze známek takzvané první fáze vzdoru. Jen takhle se dítě dokáže vymezit vůči rodičovské autoritě, díky čemuž vzniká prvotní samostatné „Já“.

Pod lupou psychoanalýzy

Starší batole se podle Sigmunda Freuda zrovna nachází v anální fázi psychosexuálního vývoje. Nácvik zadržování a vypuzování exkrementů může mít přenesený význam i pro hromadění majetku nebo přílišnou rozhazovačnost. Díky neadekvátnímu uspokojení potřeby se jedinec v této fázi fixuje, což se později projevuje právě ve vztahu k penězům. Závisí na tom, jak se k nácviku čistotnosti dítě výchovně vede. Pokud převažuje přísnost, inklinuje dotyčný v budoucnu k hromadění majetku, opačný postoj podporuje rozhazovačnost.

Další vývoj jedince v konzumní společnosti

V průběhu času ustupuje odvozování vlastní identity od majetku do pozadí, ale nikdy úplně nemizí. Už děti předškolního věku moc dobře chápou, že vlastnictví určité věci podpoří jejich sociální atraktivitu. Lidově řečeno – budou v kolektivu dětí oblíbenější. Tyto postoje často přetrvávají až do dospělosti, jen charakter oné věci se mění. V pubertě místo hraček nastupuje mobil, počítač a značkové oblečení. Díkybohu jsou mladiství celkem dobře vybaveni i kritickým myšlením, čili si dovedou pěkně domýšlet, jaký by náš svět měl být. Takže i když váš adolescent zrovna neholduje kanadám a roztrhaným džínům, dřív nebo později zřejmě začne svoji identitu stavět na pilířích odlišných od těch materiálních. I když nutno uznat, že majetek i v dospělosti přináší jedinci prestiž.

Muži versus ženy

Zejména muži podporují své sebevědomí luxusními auty nebo předraženými doplňky. Podle evolučních psychologů to částečně vyplývá z jejich přirozené role důležité pro úspěšnou reprodukci, tj. zajištění rodiny včetně výživy potomků. U dam podle odborníků víc záleží na věku a kráse. Pěkně to ukazují také seznamovací inzeráty - „zajištěný“ muž a „vcelku pohledná“ žena hledají toho pravého společníka pro příjemnější cestu životem.

Potřeba nebo nutnost?

Nejen větší sociální atraktivita, ale i určitá potřeba nás vede ke koupi všelijakého zboží a majetku. Masivní podpora reklamního průmyslu nás ovšem nutí spotřebovávat víc než je nezbytné. Naši předci přestávali pracovat, když měli dostatek. My to ovšem mnohdy nevíme. Někteří psychologové potvrzují, že chtít bezdůvodně víc a víc je pro lidstvo zcela nepřirozené. Paradoxně nás přesně k tomu reklamní bič žene. Navíc chamtivost, dříve pokládaná za špatnou vlastnost, dnes nabývá významu přímo podnikatelské ctnosti.

Jenže kolik toho vlastně potřebujeme?

Namísto jednoznačných rozhodnutí „ano/ne“ bývá dobrým vodítkem spíše určování priorit „od nejvíce po nejméně“. Např. zimní bundu potřebuji nutně, ale bez speciálního oblečku na aerobic se hravě obejdu. Odolat reklamním trikům není nic jednoduchého, i když mnozí z nás vášnivě obhajují pravý opak. Nejlépe to pozorujeme na dětech. Chtějí vše, co vidí v televizi a rodič aby se bránil zuby nehty pocitům nedostatečnosti, pokud se rozhodne to svému dítěti nedopřát. Většina výrobců také slibuje zakoupením jejich produktu neskonalé štěstí, které má ovšem v reálu jen zdánlivě nejasné kontury. Není divu, že deprese bývá stále častěji označována jako civilizační nemoc.

Kam s tím?

S nabýváním majetku jde ruku v ruce zároveň zbavování toho starého. Jsou lidé, kteří na vlastnictví nijak nelpí a nepotřebné věci buď vyhazují nebo někomu darují. Ale pak jsou i tací, kteří se slovy „to se může někdy hodit“ skladují a zaplňují své obytné prostory nepotřebným harampádím. Takový postoj ale podle feng shui obyvatelům moc nesvědčí.

Dávná minulost

Z historie je patrné, že hromadění majetku umožnilo usazení dříve kočovných skupin lovců a sběračů zhruba před deseti tisíci lety, v období zemědělské revoluce. Do jisté míry v nás touha hromadit stále přetrvává jako evoluční odpověď na existenční nejistotu člověka žijícího v neustálém ohrožení neúrodou a dalšími přírodními vlivy, což v podstatě oponuje zmíněné filozofii feng shui.

Kde je hranice?

Když toho máme moc, jsme často zavaleni povinnostmi, které vyplývají z vlastnictví a starostí o majetek. Na druhou stranu když nemáme nic – jsme taktéž nespokojeni. Pro životní harmonii je důležité najít křehkou rovnováhu mezi hromaděním majetku a radostí z dávání. Toto balancování má ovšem každý kalibrované jinak. Určitě ale neleží v prostoru reklamních lákadel. Pěstujme si citlivé senzory, nenechávejme se strhnout triky výrobců a konzumní posedlostí naší doby. Mějme na paměti, že méně je někdy více...

Udělej radost hračkou - prima dárkem k svátku či narozeninám: